Nejvyšší správní soud České republiky minulý čtvrtek rozhodl, že přes nejasné, nepřesné a neúplné formulace  zákona 589/92 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, který ve znění platném pro první pololetí roku 2007  neobsahoval přímé vymezení   vyměřovacího základu pro výpočet zaměstnavatelských  odvodů sociálního pojištění, měl stát na jeho výběr a zaplacení právní nárok.

            Podle soudců Nejvyššího správního soudu České republiky ze zákona nevyplývá, že by v  období prvního pololetí roku 2007 zanikla povinnost zaměstnavatelů  sociální pojištění platit. Přestože vyměřovací základ pro firmy v této době v zákoně skutečně definován nebyl, bylo možné si jej odvodit ze způsobu stanovení vyměřovacího základu pro zaměstnance a ten byl v § 5 zákona stanoven jasně a přesně. Soudci Nejvyššího právního soudu současně  přiznávají, že tvorba zákonů je v České republice chaotická, že právní řád obsahuje zákony, které jsou neustále novelizovány a v důsledku častých změn pak dochází k legislativním chybám, opomenutím a vadám. Dále přiznávají, že tudíž neexistuje právní jistota a proto lidi propadají beznaději. Za tohoto stavu je prý důležité, aby lidé zákony četli pozorněji a vyvarovali se trivializace práva tím, že z výkladu zákonů by se neměla vytratit snaha poznat jejich  smysl a účel.

            Z reakcí na verdikt Nejvyššího správního soudu České republiky lze usuzovat, že celá kauza zdaleka nekončí a že jejím pravděpodobným pokračováním bude uplatnění ústavní stížnosti. Případný justiční seriál budeme sledovat se stejným zaujetím a napětím jako seriály televizní. Domnívám se však, že náklady na výrobu televizních seriálů jsou ve srovnání s náklady justičních seriálů - a tohoto seriálu obzvláště -   zanedbatelné. Z nezřetelného byť při bedlivé pozornosti luštitelného  právního prostředí lze totiž snadno přepnout na jiný program.

Ing. Vladimír Opatrný, daňový poradce