Do konce roku 2009 se při poskytnutí cenové slevy daň z přidané hodnoty odvozovala z úrovně ceny po slevě.
Např. při snížení ceny televizoru, která před slevou činila bez DPH 20 000 Kč na 10 000 Kč, se daň z přidané hodnoty odvedla z 10 000 korun, tedy z ceny zboží po slevě. a při 19%ní sazbě DPH se televizor prodal za 11 900 Kč.
S účinností od ledna 2010 byl zákon o dani z přidané hodnoty – zřejmě v rámci úsilí o zjednodušení daňové legislativy - zkomplikován vložením nového § 36a, který obsahuje ustanovení o určení základu daně ve zvláštních případech. Podle odstavce 1 je základem daně ve stanovených případech cena obvyklá ve smyslu zákona o oceňování majetku, jestliže zdanitelné plnění uskutečníme pro osoby v zákoně vyjmenované. A mezi tyto osoby patří podle odstavce 3 zmíněného paragrafu i osoby, které jsou v pracovně právním nebo v jiném obdobném vztahu k plátci, tedy jeho zaměstnanci.
V praxi to znamená, že prodá-li po 1. lednu 2010 zaměstnavatel (plátce DPH) v rámci zaměstnaneckých výhod svým zaměstnancům zboží, se kterým obchoduje, za cenu nižší než je cena za kterou zboží prodává ostatním zákazníkům, musí daň z přidané hodnoty odvést z obvyklé prodejní ceny. V uvedeném příkladu by při prodeji televizoru zaměstnanci za sníženou cenu zaměstnavatel odvedl DPH nikoliv ze základu 10 000 Kč, nýbrž z ceny obvyklé 20 000 Kč, tedy 4 000 Kč.
Je prospěšné vědět, že ke zkomplikování zákona nedošlo pod tlakem Evropské unie, protože podle příslušné směrnice Rady 2006/112/ES členské státy mohou (ale nemusí) ve zvláštních případech vymezit kategorie dodavatelů a příjemců plnění, u kterých se způsob stanovení základu daně odvíjí od tzv. ceny obvyklé bez daně. Nová zákonná úprava se nelíbí zejména odborům, které proti ní chtějí protestovat stávkou.
Ing. Vladimír Opatrný
daňový poradce
